Chci umřít doma!


Vždy, když se bavím s někým známým o tom, že pracuji jako dobrovolník – terapeut docházející za umírajícími, o které se starají pracovníci Mobilního hospice Ondrášek, vnímám jako jeho první reakci alespoň mírný úžas – směs odtažitosti a pokory. Většinou pak slyším věty jako: „To tě obdivuju, to musí být těžký, to bych nedokázal/a, vůbec bych nevěděl/a, co si s nimi (povídat, počít atd.) …“ a v podtextu občas vnímám nevyslovené „Proč to proboha děláš?“ V tomto drobném článku se pokusím zkráceně popsat jaké to pro mě je a proč to dělám.

Co je mezi mnou a umírajícím?

Na začátku především sdílení. Sdílení emocí, prožitků, obav, starostí, strachu, někdy radostí. Jsou mezi námi často slzy, někdy smích. Téměř vždy je mezi námi určité spiklenectví, aliance nesená důvěrou: se mnou je možné probírat i to, co se ostýchají přiznat sami sobě, natož aby to sdíleli s někým z blízkých.

Mohou tak se mnou bez většího ostychu mluvit třeba o tom, že bolesti jsou nesnesitelné, že únava a bolest jim někdy neumožní ani dokončit myšlenku, že se hrozně bojí každého dne a toho, co jim přinese, že jsou naštvaní, když se o sebe nedokáží postarat jako dřív sami a jsou teď odkázáni na druhé, že se stydí za svou nemohoucnost, že je takový život nebaví, že by nejraději zemřeli, že přesto mají nezvladatelnou chuť žít….

Je toho mnoho, s čím se často nesvěřují svému partnerovi, svým dětem, svým rodičům, kteří se o ně DOMA starají. A oni jsou svým starostlivým blízkým vděční za to, že na sebe vzali tu odvahu pomáhat jim v umírání, i když je jasné, že by si přáli, aby neumírali. Proto je nechtějí ranit, nechtějí shazovat tuto jejich snahu tím, že by s nimi mluvili o těch svých myšlenkách, které se v nich objeví ve chvílích slabosti.

Se mnou o tom hovořit můžou (a často hovoří); jsem relativně cizí člověk, kterému věří, že to unese. Nechtějí, abych jim v tom nějak aktivně pomáhal, nechtějí, abych to vyvracel, nechtějí, abych jim oponoval, argumentoval, nabízel jiné úhly pohledu. Chtějí, abych je vyslechl, abych jim umožnil TO říct a respektoval, že takto se taky cítí, že takto také přemýšlejí.

A tak mezi námi vzniká VZTAH. Vztah založený na vzájemné důvěře, ochotě klientů se se mnou podělit o své prožitky, pocity, myšlenky, pustit mě do svého světa a mé ochotě je vyslechnout, být s nimi, hledat s nimi odpovědi, ať jsou jakékoli.

Je to trochu kruh: vztah vzniká sdílením a důvěrou a zároveň sdílení a důvěru umožňuje a podporuje, on by bez nich nevznikl a ony by bez něj byly povrchní a falešné. Že to nezní moc racionálně? No – ono to totiž moc není 😊.

Je to nesmírně důležitý rozměr: kromě svých terapeutických dovedností, které užívám především pro sebe a svou jistotu, že situaci zvládnu, je tenhle vztah především lidský. Mám psychoterapii rád, myslím, že jí vcelku rozumím a že jí i umím používat a vím, že se mi to daří. Mnohem raději mám lidi, jejich osudy, prožitky, jejich světy. A co si budeme povídat: svět umírajícího bývá často mimo vědecké metody. (Tím nechci shazovat vědu – vlastně se v tomto přístupu opírám o to, co již dávno popsal ve své vědecké práci Eugene Gendlin – totiž, že základním předpokladem jakékoli změny osobnosti je nosný vztah (Gendlin, 1964)).

Jak to probíhá?

Setkání s umírajícími jsou různá díky konkrétním příběhům – vlastně jsem ještě nezažil dvě stejná nebo alespoň velmi obdobná, i když vnější věci a reálie se podobají.

Klienti většinou leží v posteli ve své ložnici, já sedím na židli vedle jejich lůžka u stolku s léky tak, abychom na sebe dobře viděli, mohli se dívat do očí tomu druhému, protože to často mluvíme očima.

Představím se, zeptám se, jak jim je a jsem připraven na doopravdy jakoukoli odpověď. Klienti většinou vytuší, že nejsem hlupák a dovedu si představit, jak jim asi je a že se neptám z hlouposti, ale proto, aby to řekli a přemýšlejí, proč to chci a jestli s nimi nehraji nějakou psychologickou hru ... A pak poznají, že se skutečně ptám proto, že mě zajímá jejich osud, jejich prožitky, že mě zajímají ONI.

Nikdy nepředstírám, že VÍM, jak jim je, snažím se vcítit a vhlédnout do jejich světa a jsem jim vděčný, že mě nechají.

Často se ptám: ptám se, co pro ně můžu udělat, ptám se, když nevím, jak dál nebo když něčemu nerozumím.

Někdy se pak ptají na můj život. Otevřeně jim odpovídám, nebráním se tomu, neohrožuje mě to. Jen si hlídám, aby to bylo k věci, nebylo to zavádějící a aby toho nebylo moc – je to jejich čas a já jsem tam pro ně.

A povídáme si. Mnohdy si povídáme mlčky o nevyslovitelném, občas trávíme setkání povídáním o běžných každodennostech, často povídáním o minulosti, vždy sdílením přítomnosti a mluvíme o bolestech, nepohodlí, nechutenství a chuti. Často si povídáme o budoucnosti, o umírání, o smrti, o nedokončených záležitostech, někdy mluvíme o tom, co je důležité, o malichernostech a o tom, jak je snadné je najednou odlišit.

Vždy začínáme prožíváním a hledáme jeho významy, souvislosti, příčiny a možná východiska. Nenalháváme si budováním vzdušných zámků – v každém setkání přijde čas na holou pravdu a je úlevné pozorovat, jak díky ní strach mizí a jak osvobozuje.

Pak mlčíme. Protože už není, co říct.

Když přijde čas k rozloučení, domluvíme se, jestli se ještě uvidíme a kdy, podáme si ruce a já jim popřeji, ať se opatrují.

Nemám strach, že se dotknu něčeho citlivého?

Ani ne – spíš jistotu: vždy se dotýkám něčeho citlivého, bavíme se o smrti člověka, se kterým si povídám, o tom, že to, co právě prožívají, není podle jejich představ, že to není nic, co by si přáli.

Vždy jde o citlivé téma, které zjitřuje emoce – a vždy musím být připraven na to, co vyvolám – nejde jen o to, emoce vyvolat, ale hlavně o to, nechat je klienta prožít a pomoci mu je zpracovat, zasadit do rámce vlastního života.

Takže ne, nemám strach, přesně vím, že se vždy dotknu něčeho citlivého.

Jak to dokážu zvládnout?

Zajímavá otázka … První odpověď, která mě napadne je: proč bych to nezvládl já, který jsem na to školený, když to zvládne klient, který je neškolený a v daleko náročnější situaci, než jsem já.

Nenechávám se zaplavovat bezvýchodnou lítostí. Všímám si jejich prožitků, vnímám jejich situaci, spoluprožívám ji a díky tomuto soucitu nacházím východiska v hledání toho, co skutečně je v mých silách nabídnout, změnit. Netrápím se tím, co nemůžu, hledám to, co můžu. A to, co můžu také dokážu zvládnout.

No a pak – přiznám se – mě každé setkání obohacuje.

Proč pracuji s lidmi, kteří vědí, že zanedlouho umřou?

Tohle je pro mě nejsložitější část – je o mých motivacích a s nimi to nikdy není jednoduché. Proto – bez ohledu na pořadí a snahu o úplnost – všechny jsou významné a důležité.

Prvotním impulzem pro tuto práci byla vděčnost (o tom, proč jsem se k tomu rozhodl možná později), která vyplynula z náhodného setkání s pracovníky Mobilního hospice Ondrášek. O práci s umírajícími jsem v té době měl jen povšechné psychologické informace a informace z mého působení v nemocnici, ve které jsem navštěvoval jako docházející terapeut i onkologické oddělení, speciálně jsem se o toto téma nezajímal již delší dobu, jen sem tam přečetl nějaký článek nebo stať z běžné odborné zvědavosti – nic systematického.

Už po prvních setkáních, když jsem si je v klidu reflektoval, jsem si uvědomil změny, které tato setkání vyvolala v mých pohledech na různé věci, v hodnoceních těch věcí a jevů (klienti říkají „ňák mi to srovnalo hodnoty“), v posuzování jejich důležitosti či malichernosti a v tom, co je a co ztráta času (ne, že bych to dřív nevěděl, ale prožitá skutečnost je víc než tisíc byť moudrých knih). Tento důvod je pro mě hodně významný – pomáhá mi v terapeutické a lektorské profesi i v osobním životě.

Potom – uznejte – dělat dobré věci je dobrý způsob, jak využít čas. (Mimo jiné proto, že zažívat dobrý pocit z toho, že dělám dobrou věc, je fajn 😊).

Další důvod je nasnadě – v MH Ondrášek pracují tak milí, ochotní a skutečně obětaví lidé (protože skutečně obětují práci s umírajícími mnoho svého bez nároku na adekvátní ohodnocení), že být s nimi a pracovat pro ně je radost a ta je pro mě víc než dostatečnou odměnou za trochu času, kterou věnuji jejich klientům.

Taky mi tato setkání pomáhají při vzpomínání na moje blízké, kteří už umřeli – často si vybavím zasunutou vzpomínku, emoci, situace s klientem oživí zapomenutou situaci, umožní mi podívat se na ni jinak, objevit novou souvislost.

Nakonec – jde taky o mou vlastní smrt a moje vztahy k ní jako k součásti mého života. (Mimo jiné – taky CHCI UMŘÍT DOMA.)

Na úplný závěr se vrátím k tomu „prvotnímu impulzu“, kterým byla vděčnost Ondrášku za to, jak se ohleduplně a citlivě starali o umírající maminku mé ženy. Když jsme se po její smrti se ženou bavili o tom, jak se jim za jejich péči odvděčit a nabídnout jim něco, čeho mají málo, a co jim můžeme nabídnout právě my, napadla nás právě tato protislužba, která jim, myslím, přišla vhod. Letos za klienty Ondrášku dojíždím už pátým rokem.

Poděkování: vznik tohoto textu byl inspirován částí velmi příjemného rozhovoru, který jsem vedl cestou autem z Ostravy na Horní Bečvu se sestrou Faustynou, zdravotní sestrou Mobilního hospicu Ondrášek. Děkuji.

Použitá literatura:

Gendlin, Eugene T.: A Theory of Personality Change. In Worchel, P., Byrne, D. (eds): Personality Change. New York: John Wiley And Sons. 1964.

#doma #mobilníhospicOndrášek #psychoterapie #umírání

376 zobrazení0 komentář
Pošlete mi zprávu:

Soukromá psychologická praxe

Mgr. Tomáš Šobáň

Josefa Šavla 690/4

Ostrava Mariánské Hory a Hulváky

709 00

 

mobil: +420 604 465 272

e-mail: soban.tomas@gmail.com

  • Facebook Social Icon
  • LinkedIn Sociální Icon

© 2016 Tomáš Šobáň na platformě WIX.com