Péče o vlastní zdraví je sebezáchovná činnost - snažíme se ochránit dva základní nástroje, které máme pro život: tělo a mysl. Tyto dva nástroje nám pomáhají život zvládat, být na něj připraveni. Jako jiné nástroje, se i tyto časem opotřebovávají nebo se mohou zašpinit či dokonce pokazit. Jako o ostatní nástroje se o ně snažíme starat, aby vydržely fungovat co nejdéle a co nejlépe. Psychohygiena je součástí této snahy. Psychohygiena je souborem preventivních pravidel zvládání každodenního života, které pomáhají nastavit zdravý každodenní životní styl, optimální přístup k vlastnímu životu. Pět klíčových pravidel vám nyní předkládám.
1 VŠÍMAVOST - všimněte si vnějšího i vnitřního bez zbytečných obav
Zní to banálně: "Copak si nevšímám? Jsem přeci pořád ve střehu!" Většinou jsme ke svým prožitkům i okolním situacím všímaví skutečně málo, často jen selektivně zaměřujeme pozornost, vybíráme si, co se nám (našim potřebám, pocitům, stavům mysli) hodí. Často nám tak unikne to podstatné a pak máme snahu nadhodnocovat to nepodstatné jen proto, že jsme to zaregistrovali.
Efektivně měnit můžeme pouze to, čeho si všimneme. To, čeho si nevšimneme, nezměníme, vlastně s tím neuděláme nic. Jsou tři základní oblasti, kterých je dobré si všimnout:
kde jsem - vím, zní to samozřejmě a banálně - ale: kolikrát jste při čtení tohoto textu "odběhli" myslí někam úplně jinam. Kolikrát, když se zapomeneme, nás realita trochu vyleká, když nás probudí, nebo když není podle našich představ.
co se děje - co se děje kolem mne, toho si jsme schopni všimnout, co se děje s námi máme občas tendenci upravovat nebo zatloukat sami před sebou.
co chci - to není nic moc, nad čím bychom měli přemýšlet, přichází to samo.
Důležité je zdržet se hodnocení toho, čeho jsme si všimli - v tom bývá velká potíž - hodnocení máme v sobě silně zakořeněno...
2 AKCEPTACE - přijměte stav věcí a neberte si je osobně
Běžně máme tendenci vše hodnotit: "To je dobré, tohle špatné. Tohle se mi líbí a tohle ne." Vlastně je to docela přirozené - vyplývá to z našich přirozených prožitků libosti a nelibosti; navíc se hodnocení učíme po celý život (v rodině, z pohádek, ve škole, v zaměstnání...).
Potíž není v tom, že tuto společnou zkušenost přebíráme - nesnáze začínají, když se ji bez rozmyslu snažíme "napasovat" na nové věci, situace, události, lidi. Tento přístup totiž většinou nefunguje a naše strategie selhávají ne proto, že by předchozí zkušenosti byly špatné, ale proto, že příchozí situace jsou více či méně (nicméně vždy) jiné.
Přijmout, akceptovat skutečnost, neznamená stát se pasivním - naopak: teprve přijetí skutečnosti nám umožňuje jednat s maximální možnou efektivitou. Když totiž realitu přijmeme takovou, jaká skutečně je (ať už se nám líbí nebo ne), můžeme hledat, najít a využít všechny možnosti, které nám naskýtá. Pokud ji nepřijmeme a budeme tvrdošíjně lpět na svých představách ("mělo by to být přeci takto!“, "„měl/a by se přeci chovat jinak!“), nedokážeme nic a realita nás bude jen frustrovat.
3 STOP RIGIDITĚ - změňte své myšlení
Znáte to: někdy jsme brouky Pytlíky - vše víme nejlíp, už jsme to viděli, byli jsme tam, to přeci známe.... A občas lpíme na svých názorech a postojích, i když tušíme nebo dokonce víme, že nejsou zcela správné. Názory jsou od toho, abychom je měnili - nikdy nejsme s to, poznat celou pravdu, s každým krokem dopředu se naše povědomí mění a tím se mění i náš názor na danou věc. Postoje jsou pevnější než názory - máme tendenci je hájit více, hlavně proto, že jsou již obohaceny o emoce a hodnotící prvek. Bereme je prostě "za své" a mnohdy jejich napadání vnímáme jako útok na vlastní osobu, což, jak jsme zjistili výše, není nutné.
Změna myšlení spočívá v moudrém nahlížení na vlastní "broukpsytlíkovství", tu zabedněnou rigiditu, ke které někdy vycházení ze zkušeností, postojů a názorů sklouzává. Také v laskavé nezištnosti, se kterou dáváme zabedněným názorům, zkamenělým postojům a rigidnímu myšlení sbohem a měníme je.
Neznamená to, že je třeba nemít názor či jej v diskusi netříbit - naopak: mít názor je podstata, pevný bod, od kterého se lze odrazit. Je jen nutné nebrat názor jako stálý prvek, podle nějž lze měřit skutečnost - tím s maximální pravděpodobností skutečně není.
4 ETIKA JEDNÁNÍ - nehledejte za každým svým činem cíl a zisk
"Jak mi tohle může pomoct? Bezcílně se bloumat je přece k ničemu!" Jednak: nicnědělání není tak negativní, jak se může z reklam zdát (i když se z potírání prokrastinace stala přinejmenším móda) – ale o jeho významu jindy...
Jsme na reciprocitu (něco za něco) zvyklí – uklidili jsme pokoj, aby naši byli v klidu, napsali jsme seminárku, abychom dostali zápočet, děláme, co říká šéf, protože za to dostaneme zaplaceno. Víme, co máme dělat, co pak očekávat – máme jistotu. Ale většina života – dá se říct skutečný život – takhle nefunguje. Když se rozhodneme pro nějakou kariéru, nikdo nám nezaručí, že bude ta pravá, když vstupujeme do vztahu, nemáme jistotu, že nám bude dělal radost, když si objednáme jídlo, nevíme, jestli nám bude chutnat (jasně – nechutné jídlo vrátíte, ovšem za cenu ztráty času).
Snažíme se tedy vyhýbat novému, bráníme se rozhodnutí a náš život se cyklí v každodenní rutině – jen abychom neriskovali příliš, abychom "neztráceli čas“, obešli nejistotu. A postupně ztrácíme hodnoty, cíle, smysl.
Zkoušení nového není hazardování s jistotami. Tady jde o něco jiného: o cestu, která je sama o sobě cílem i ziskem. Jednám takto, protože jsem se rozhodl, nikoli proto, že se mi to vyplatí, přinese mi to zisk. Jde zvědavost, hraní si – dělat věci jen proto, že to lze. Je pravda, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Taky je pravda, že litovat můžeme jen toho, co neproběhlo.
5 NYNÍ A ZDE - užívejte si okamžiku
"Mám snad žít podle bohémského Carpe Diem a nemyslet na zítřek?!". Jasně. Ono se ani jindy a jinde než tady a teď, v tomto okamžiku, zlomečku vteřiny, žít nedá. Minulost už je pryč, neexistuje a změnit se nedá (maximálně na ní můžu změnit svůj názor, emoci či svůj postoj k ní) a budoucnost ještě neexistuje. Je jen tady a teď teď teď teď teď..... a to první teď je již dávnou minulostí – sbohem a šáteček, JE TO PRYČ. Všechno končí, uhasíná.
Budoucnost zatím ještě neexistuje, teprve přichází, je na obzoru nebo za ním. Budoucnost můžeme ovlivnit, a také ji ovlivňujeme – tím, co děláme právě teď. A to vším, co teď děláme (nebo neděláme), ať už je to cokoli – právě tímto svým konkrétním jednáním v tuto chvíli měníme budoucnost blízkou (tu za pár chvil) i tu vzdálenější. (Proto půjdu za chvíli spát – ráno brzy vstávám a chci být čerstvý a odpočatý).
Byli jsme – už nejsme. Budeme – ještě nejsme. Jsme TADY A TEĎ.
A ještě něco navíc - VÁŠEŇ
Ano - vášeň. Je to něco, co okoření jakýkoli okamžik, jakoukoli činnost, jakýkoli prožitek. Co přidá jiskru tomu, co právě děláme. Jako radost při pozorování východu slunce nebo krásného úplňku, nebo když si moje dítě hraje, nebo když jím výborné jídlo, piji skvělé víno, vidím fascinující film, čtu brilantní myšlenku. Vášeň je často spojována s milováním – to je exemplární příklad: je v něm všímavost, přijetí, změna, dělání pro dělání i tady a teď.
Text vznikl jako přednáška pro studenty FSS OU.