„Chtěl bych – neznamená nic. Chci – to dělá divy.“
Alexandre Vinet
Znáte ten drobný pocit hanby, když někomu říkáte: „Chtěl bych, ale …“, to úporné hledání omluvy pro to, že něco vlastně neuděláte? A jistě taky znáte tu energii nadšení, když si řeknete: „Chci!“ a skutečně si za tím stojíte a připravujete kroky pro to, abyste to i uskutečnili? A také si vybavíte ten pocit uspokojení, když něco začnete skutečně dělat a pokračujete v tom?
CHTĚL BYCH...
CHCI!
DĚLÁM.
Tyto tři stavy mysli, tři mindsety, tři rozdílná nastavení postojů ke změně v podstatě určují to, jak budeme úspěšní ve zvládání změn a v té souvislosti i jak budeme reálně spokojeni ve svém životě.
Chtěl bych totiž vždy znamená překážku, brzdu změny. Chci znamená potenciál, příznivý předpoklad pro úspěšné zvládnutí změn žádoucím způsobem. No a Dělám – to už je změna sama.
Chtěl bych (hledám důvody, proč nic neměnit) - BRZDA
Tento mindset vychází z rigidního stavu mysli, který se dá přiblížit souslovími: „bližší košile než kabát“, „zvyk je železná košile“. „zajeté koleje“ atp. Znamená, že neradi opouštíme to, co dobře známe a máme zažité, byť by nám to z dlouhodobého hlediska neprospívalo.
Jde o hédonismus tohoto okamžiku, nechuť v tuto chvíli opustit to, co je nám zrovna příjemné, nebo to, co nám umožní vyhnout se nepříjemnému, i když nám to v budoucnu přinese neblahé ovoce.
Proto hledáme omluvu, výmluvu, důvod, proč nic neměnit. Zamlčujeme, potlačujeme, racionalizujeme – skutečně jde o poměrně sofistikovaný obranný mechanismus, který nám umožňuje ulpívat ve sledu zdánlivě příjemných prožitků, kterými zastíráme sami před sebou, že ve skutečnosti nežijeme svůj vlastní život neděláme to, co skutečně chceme.
Často je tato sentence v řeči doplněna pokračováním, které má kořen v našich pohaněčích, drivech1): „Chtěl bych, ALE …“ (pohaněč MUSÍM BÝT PERFEKTNÍ!), nebo se objeví ve formě: „Pokusím se …“, „Vynasnažím se …“ (pohaněč MUSÍM SE SNAŽIT!), „Dovolte mi, abych vám …“ (pohaněč MUSÍM POTĚŠIT DRUHÉ), „Až bude vhodná chvíle, příležitost …“ (pohaněč MUSÍM SI POSPÍŠIT), někdy se může tato klíčová váhavost skrýt za demonstraci síly a odhodlání: „Rozhodně!“, „Tak jdeme na to, ne?!“, „Tímhle se zdržovat přeci nebudeme!“ (O pohaněčích, těchto starých strukturách a jejich bludných kruzích ale jindy.)
Je to vlastně taková argumentační klička, snaha o „racionální a logické“ zdůvodnění ve stylu „Slibem nezarmoutíš“, a to i v případě, že slibujeme sami sobě („Dneska je to naposledy…“). Čím více tato snaha hraničí s pokrytectvím („vyjadřuji něco zcela jiného, než chci“), tím máme silnější tendenci vyhledávat mnohem neprůstřelnější a „obecně akceptované“ argumenty (např.: koronavirový lockdown nám vlastně poskytuje pádný důvod, abychom se nemuseli vidět s někým, s kým se ve skutečnosti vidět nechceme, ale BOJÍME se mu říct pravdu: „Strašně rád bych se za tebou stavil, ale jistě chápeš, že to teď není možné.“)
V mindsetu CHTĚL BYCH na nás působí naše AUTOMATISMY a STARÉ STRUKTURY – 3Ú (útěk, útok, útlum), pohaněče, zlozvyky, stavy mysli, bludné kruhy.
Chci! (a hledám způsoby, jak na to) - POTENCIÁL
Tento mindset již umožňuje (ve smyslu: dává prostor) tvorbu strategie změny, přípravy na ni a její plánování. Na rozdíl od předchozího, zastíracího, jsme již k sobě co možná nejvíce upřímní, opustili jsme zakomplexovanou ješitnost přetvářky („aby to zvonka vyzeralo…“) a jdeme na dřeň, k podstatě, bez vytáček, falešného studu a nikam nevedoucích výmluv. Základem je naprostá upřímnost k sobě samému, bez ní to nepůjde.
Ve skutečnosti nám postoj „CHCI“ nabízí „jen“ potenciál pro to, abychom vytvořili, naplánovali a připravili k realizaci kroky postupných změn. Klíčové je cosi, co sice zní banálně, co je ale ve skutečnosti často překryto spoustou úrovní racionalizací, které byly popsány v předchozí kapitole: vědět, CO SKUTEČNĚ CHCI! Řeknete si, co to je za nesmyl, přeci vím, co chci! Potíž je často v tom, že k jednomu našemu přání se může vztahovat sousta protichůdných, konfliktních prožitků, emocí, obav, které nás prostě vrátí do mindsetu „CHTĚL BYCH“. Proto se bez upřímnosti k sobě neobejdeme.
Podívejme se na tuto potencialitu mindsetu Chci v sedmi na sebe navazujících fázích procesu změny DVOUKROK (Diskomfort, Vnitřní brzdy, Opuštění, Učení, Kroky, Rozhodnutí a Konání – poslední dva jsou zde zahrnuty, přestože patří svou povahou do DĚLÁNÍ. Logicky však souvisí s tímto procesem řízení změny). A proč DVOUKROK? Používáme zde totiž pouze dvě základní Řídící schopnosti mysli: především Všímavost, o kterou se opírá většina kroků a pak také Moudré zvažování vyvažované (díky Všímavosti) Otevřeností, aby neupadlo do rigidity Starých struktur. Pojďme se na proces řízení změny podívat:
D=DISKOMFORT. Plné uvědomění si příčin potřeby změny, často ve formě vnímaného nedostatku ("něco mi schází") nebo naopak nadbytku ("je toho příliš") a postupné zjemňování od obecných a vágních formulací k co nejkonkrétnějším představám o skutečné potřebě. Tady jde o prosté všimnutí si.
V=VNITŘNÍ BRZDY. Uvědomění si vnitřních překážek na cestě změny - starých struktur a jejich neblahého strategického vlivu. Zde opět nehodnotíme - "jen! si všímáme.
O=O(D)PUŠTĚNÍ. Uvědomění si nutnosti opustit staré návyky, které mi brání v naplnění mé potřeby. Uvědomění si nutnosti opouštění starých struktur a odpuštění starých vin. A zase nehodnotící všímavost.
U=UČENÍ. Uvědomění si nutnosti vytvořit nové strategie a návyky (třeba i s využitím starých struktur přetvořených ve smysluplné rituály). A opět prostá všímavost.
K=KROKY. Definování nutných kroků ke změně (co mě to bude stát, co je třeba konkrétně udělat), kroků vedoucích k opuštění starého a vytvořen í nového. Moudré zvažování. To však není všechno, potřebuji změněný mindset převést do praxe:
R=ROZHODNUTÍ: JDU DO/OD TOHO! (cena za to, co chci je adekvátní nebo příliš vysoká). Moudré zvažování.
O=OPORA: podporující moje odhodlání skutečně od/do toho jít.
K=KONÁNÍ. Akce (viz další kapitola).
Dělám - SKUTEČNÁ ZMĚNA
Každá cesta začíná prvním, zpočátku logicky nedovedným, někdy ne zcela povedeným KROKEM. A je to tady! Zcela vědomě nepodléhám starým strukturám, které mě odrazují, nesklouzávám do neproduktivního vymýšlení omluv a výmluv, nenechám roztáčet bludné kruhy rozbujelých nepřiléhavých emocí, na které obvykle re-agujeme smrští asociativního myšlení vytvářejícího virtuální realitu představ a snů, často katastrofických, což pak kompenzujeme chaotickými (např. panickými) vzorci chování, které bludné kruhy uzavírají a pomáhají udržovat v pohybu.
Rozumějte správně: nesnažím se bagatelizovat emoce. Právě naopak: považuji je za nesmírně důležité a v moha ohledech klíčové zdroje důležitých informací. Mluvím o nezdravém zacházení s nimi.
Také nemám nic proti přemýšleni, zvláště pokud jej mohu použít jako nástroj na řešení problémů, pro hledání cesty k cíli. Plně si však uvědomuji, že myšlenková mapa je jen mapa, nikoli skutečná cesta. Teprve pokud vědomě odlišuji způsob myšlení jako nástroj k plánování reálných kroků a nenechám jej zabíhat, kam se jemu zlíbí, mohu jej efektivně využívat jako nástroj přípravy na realizaci.
No a chování – je mi jasné, že často re-agujeme automaticky; automatismů, autopilotů, starých struktur prožívání, vědění, chování máme v sobě na různých úrovních vědomí spousty. Když mi však o něco skutečně jde, raději jednám zcela vědomě a záměrně.
Představte si to: jedete na kole. Prostě nějak jedete. Jako byste to slyšeli: „Když na tom neumíš, tak na to nelez, ty (následuje peprná nadávka) a nezacláněj nám, kteří to umíme!“ Jasně! Prostě se jezdit na kole naučíte perfektně (a opět ty pohaněče) studiem literatury a pozorováním! Jupí, to je tedy rada nad zlato! Jak z knihy citátů!
No, tak to přeci nefunguje.
Jistě: mohu se zlepšovat v přemýšlení přemýšlením, posilovat si vědomosti učením, ovlivňovat prožívání změnou přístupu a postoje.
Zlepšovat se v dovednostech mohu však hlavně jejich opakovaným praktikováním, záměrnou korekcí provedených chyb a omylů a posilováním toho, co se povedlo. A pomocí procesů kotvení v realitě, na nich vystavěné tvorbě strategie pro lepší zvládání a jejího vědomého a reflektovaného uvedení do praxe pak teprve mohu vědomě vytvořit a postupně upevnit žádoucí změnu.
To, jak dovedně se naučíte jezdit na kole, skutečně závisí hlavně na tom, jak všímavě a reflektovaně budete na kole jezdit. Emoce, přemýšlení a vědomosti, staré struktury stavů mysli, strategie dřívějších způsobů chování vás mohou buď jen brzdit nebo (v tom lepším případě) být pro vaše jednání podporou. Do pedálů však za vás nešlápnou.
Zdroje:
1) Kahler, T.: Drivers—The Key to the Process Script. Transactional Analysis Journal, 5:3. (1975).