„Každá změna je k lepšímu. Zůstat na místě, znehybnět, je vždycky špatné“
K. Amis, Šťastný Jim
Krize bývají obvykle chápány jako něco negativního, něco, co nám způsobuje trápení, krizové situace jsou často vnímány jen jako situace, při kterých selhávají dosavadní mechanismy zvládání a které jsou zdrojem nadměrné zátěže. Slovo krize je také nadužíváno v médiích, kde slouží jako lákadlo ve smyslu negativní reklamy (podle pravidla: čím horší, dramatičtější zprávy, tím více lidí zpráva zaujme; a tak máme krize politické, ekonomické, hospodářské atd.), nehledě na různé krize vývojově psychologického charakteru (krize identity, krize středního věku apod.). Kdyby ovšem krize znamenaly pouze zvýšenou zátěž a nemožnost použít dosavadní způsoby zvládání, byla by situace skutečně bezvýchodná.
Nabízím Vám na krizi poněkud odlišný pohled: v našem životě od narození (vlastně ještě před ním) až do smrti se nacházíme v nepřetržitém sledu nových nebo nejvýše v něčem podobných událostí, na něž většinou jsme připraveni jen částečně nebo vůbec. Každá z těchto situací je pro nás jednak vývojovým úkolem a jednak nám nabízí možnost, jak se něčemu novému naučit, jak získávat další schopnosti, dovednosti a kompetence.
Citát v úvodu tohoto článku odkazuje na chápání života jako neustálého vývoje. A vývoj, to je změna. Základním aspektem vesmíru je změna, a to nikoli jako následek nějaké síly, ale jako „přirozený sklon vlastní všem věcem a situacím“1).
To, že na zcela novou situaci už nestačí naše dosavadní způsoby zvládání a dovednosti a k jejímu překonání je zcela nutné nalézt a osvojit si dovednosti a kompetence úplně nové znamená, že v našem životě končí jedna etapa (etapa dřívějších dovedností) a začíná etapa nová – posouváme se ve svém vývoji dále. Jinak řečeno: my jako soubor „starých“ (nikoli již nepotřebných) dovedností, kompetencí a způsobů zvládání umíráme, abychom se znovuzrodili jako my obohaceni o nové dovednosti, kompetence a způsoby zvládání.
I krize má svou vnitřní dynamiku, svůj vývoj. K jeho popisu použiji model z thanatologie, fáze zpracování infaustní diagnózy, které u pacientů v terminálním stádiu nemoci popsala terapeutka Elisabeth Kübler-Rossová2):
1. popření: vnitřní popírání jevu, situace, krize, nebezpečí či ohrožujícího faktoru;
2. agrese: zatrpklost a hněv, „Proč právě já…?“;
3. smlouvání: odsouvání rozhodnutí, aktivního přístupu, přehazování zodpovědnosti na jiné („Udělám to, až…“, „Pane doktore, že to bude dobré!?“);
4. deprese: důležitá fáze vyrovnávání se s krizí, zpočátku spíše zkratkovitá reakce – uzavření se vůči okolí (souvisí s vlastním sebehodnocením a může vést k pasivní rezignaci), později spíše ve formě přirozeného smutku („Je to tak, jak to je!“) směřujícího k akceptaci situace;
5. přitakání, akceptace, přijetí, smíření: aktivní přijetí faktů a situace takové, jaká je ve skutečnosti, odpoutání se od iracionálních představ a chtění a nalezení místa pro aktivní a efektivní život v kvalitativně nové situaci.
Jen si zkuste s trochou nadsázky vzpomenout na své prožitky, vztahující se k nějaké ne příliš příjemné situaci, např. při nechuti jít dnes do práce: po probuzení – „určitě je neděle!“ (popírání), a pak předjímání – „to bude v práci nepříjemná situace“ (odpor a hněv), ještě v posteli – „dám si ještě pět minut..“ (smlouvání), poté tupé mlčení v koupelně – „no jo, stejně tam půjdu“ (deprese) a někteří z nás se v průběhu pracovního dne smíří s faktem, že v práci jsou.
Krizi tedy lze z tohoto pohledu chápat jako bod zlomu, ke kterému lze přistoupit pasivně či aktivně. Čínský ekvivalent pro slovo „krize“ se skládá ze dvou znaků: „nebezpečí“ a „příležitost“ a toto spojení v podstatě dává návod, jak krizi co nejefektivněji uchopit.
(O krocích zvládání krizí se dočtete ZDE).
Literatura:
1) Capra, F.: Bod obratu. DharmaGaia a Maťa, Praha: 2002. ISBN (DharmaGaia) 80-85905-42-6, ISBN (Maťa) 80-86013-024-6. str. 42
2) Blumenthal-Barby, K. a kol.: Kapitoly z thanatologie. Avicenum, Praha: 1987. ISBN 08-052-87. str. 63.
Comments