Supervize v dobrovolnických programech DC ADRA Ostrava


V DC ADRA Ostrava působím již několik let jako supervizor dobrovolníků zapojených v dobrovolnických programech pro seniory a pěstounské rodiny. Supervizní setkání v DC ADRA Ostrava probíhají formou otevřených skupin dobrovolníků jednotlivých programů. V tomto příspěvku se budu věnovat specifikům supervize pro dobrovolníky.

Dobrovolnictví sice není profese v pravém slova smyslu (i když má svá přesná pravidla) a dobrovolníci nabízejí klientům svůj čas ze své dobré vůle, nicméně povaha dobrovolnické činnosti ze své podstaty vyžaduje, aby měli dobrovolníci možnost sdílení svých zkušeností a nabídku odborné pomoci v rámci supervize. Dobrovolnická činnost je založena na vyváženém vztahu dobrovolníka a jeho klienta (byť má tento vztah mnoho podob) a v rámci tohoto vztahu dochází ke změnám jak v klientově tak i v dobrovolníkově světě ve stejném terapeutickém smyslu, jak jej popsal Eugene Gendlin ve své Teorii změny osobnosti.[1] S tím souvisí i důvody, proč se někdo stane dobrovolníkem, dovednosti a témata, která v rámci dobrovolnictví využívá a reflektuje, i způsob vedení supervize pro dobrovolníky.

Proč se člověk stane dobrovolníkem?

Má pro to zajisté své dobré důvody (nyní nebudu psát o těch přenosových, kdy dobrovolnický vztah je jakousi náhražkou za vztahy jiné a do značné míry se formuje patologicky a vytváří nerovnováhu v očekáváních a jejich naplnění – tento ne zcela zdravý důvod je často eliminován již v procesu přijímání dobrovolníka do organizace).

Především uplatňuje svou dobrou vůli (je to dobro volník 😊), nabízí klientům s laskavostí svůj čas, tedy to nejdražší, co v životě má. Tato dobrá vůle je jedním ze základních osobnostních nastavení dobrovolníka, je klíčem vysvětlujícím to, co dělá, startérem jeho aktivity i motorem, který pohání jeho činnost.

Dalším důvodem je potřeba štědře dát, věnovat, darovat, nesená velmi často vděčností (ne tou konkrétní k někomu, spíše obecnou, často za něco, co ve svém životě prožil nebo za svůj život), nezištně něco nabídnout, poslat dobrou vůli dál (vzpomínám na film „Pošli to dál“[2], v němž učitel zadá žákům úkol: vymyslet, jak změnit svět kolem sebe. Jeden z žáků vymyslí způsob: udělá laskavost a jako odměnu nechce nic než to, aby obdarovaný udělal laskavost někomu jinému).

Pak je tu další důvod: dávat věcem, které dělám, smysl, význam, cíl. Protože: dělat dobré věci je lepší, než dělat zlé nebo nedělat nic. Toto moudré zvažování nemusí nutně být všudypřítomné za každým krokem. V určité podobě proběhne v každém budoucím dobrovolníkovi v rámci rozhodování, zda a proč se dobrovolníkem stát.

Výsledkem těchto důvodů jsou výstupy, témata, která jsou v rámci supervize často reflektována.

Supervize jako podpora dovedností dobrovolníků v jejich postojích a přístupech

Mezi hlavní témata supervizních setkání dobrovolníků beze sporu patří téma vyvažování vztahu mezi dobrovolníkem a jeho klientem. Vztah zde funguje mimo jiné jako pracovní nástroj ve všech jeho rovinách: nejen v praktické, konkrétní, akční (co dělat či nedělat), ale i v rovině emoční, v rovině prožívání tohoto vztahu klientem i dobrovolníkem. Postupné vytváření tohoto vztahu vede nejen ke změně prožívání sebe sama (klientem i dobrovolníkem). Vede také ke střetu dvou světů, jejich vzájemnému obohacování, formou nabízení různých a třeba i zcela nových úhlů pohledů na různé věci, situace atp., (toto může přinést nesporné zisky i dobrovolníkovi). Střet světů může také mít svá úskalí v ochotě a schopnosti sebevědomě přijmout pohled zcela jiný, než můj.

Dostávám se tímto k dalšímu důležitému tématu dobrovolnictví: vyvažování hranic. Setkávají se hranice dvou světů: hranice klientových potřeb (požadavků) se střetává s hranicí dobrovolníkovy vůle, ochoty a možností – tu určuje dobrovolník a můžeme ji nazvat psychohygienickou. Hranice dobrovolníkových představ o své roli v klientově světě se střetává s hranicí klientovy ochoty pustit si dobrovolníka do svého světa – tu určuje klient, dobrovolník ji respektuje a můžeme ji nazvat etickou. Je pak zřejmé, že některé světy nejsou slučitelné právě proto, že narušují etickou a/nebo psychohygienickou hranici.

Dalším supervizním tématem jsou dobrovolníkovy kompetence. Ty vycházejí z jeho obecných přístupů popsaných výše: laskavosti, štědrosti a jejich moudrého vyvažování. Jde o triádu postojů formulovaných C. R. Rogersem v jeho terapeutickém přístupu[3]: empatii jako schopnost soucítění, spolucítění, přinášející prožitkový vhled (na rozdíl od racionálního náhledu nebo nadhledu) do klientova života; akceptaci ve smyslu bezpodmínečného přijetí (nikoli nutně a vždy souhlasu) klientova světa a jeho hranic; autenticitu, kongruenci, opravdovost, která předchozí dvě vyvažuje a umožňuje všimnout si jejich rizik: rizikem empatie je záměna spoluprožívání klientových emocí za vlastní prožitky, přílišné pohroužení se do klientova světa a ztráta kontaktu s prožíváním vlastního; rizikem akceptace je nekritické přikyvování a přejímání klientových názorů, postojů a představ, aniž bych reflektoval vlastní. Proto je nutné uvědomování si vlastního světa, vlastních názorů, postojů, představ, přání. I autenticita má však své riziko: přístup „co na srdci, to na jazyku“ může vztah zbytečně poškodit, proto je potřeba opravdovost jemně a moudře titrovat. To v žádném případě neznamená lhát. Jde o to vyvažovat záměry (ne vždy je nutné myslet si, že moje pravda je ta jediná na světě, ne vždy je nutné svou pravdu prosazovat), jde spíše jen o to, zacházet s pravdou cudně tak, aby byla ku prospěchu nebo alespoň neškodila. Znamená to tedy dvě podmínky: 1) ne všechnu pravdu, co si myslím, nutně musím sdělovat, 2) to, co sděluji, pravda je. Vyvážením a nespornou výhodou opravdovosti je to, že nás vůči druhým dělá transparentními, průzračnými, průhlednými, díky čemuž získáváme daleko lépe důvěru druhých.

Způsob vedení supervize v návaznosti na potřeby dobrovolníka a jejich konkrétní dovednosti

Základním principem supervize v dobrovolnických programech je podpora dobrovolníků v jejich blahodárných záměrech a postupech. Od toho se odvíjí forma supervizních zásahů ve smyslu nenásilného a nedirektivního působení supervizora v rámci supervizních setkání.

Proces supervize pak vychází ze základního reflektování mezidobí, reflexi vztahu, radostí, starostí, dovedností, obtíží jednotlivých dobrovolníků. Skupina kolegů zde vytváří příznivou atmosféru pro sdílení, vyjadřování a získávání podpory v rámci roviny setkání ve smyslu Rogersových encouter groups[4].

Jednotlivé konkrétní postupy se pak odehrávají v rámci záměru identifikovat, zdůraznit a posílit efektivní a blahodárné způsoby zvládání zmiňované dobrovolníky a najít společně způsoby lepšího přístupu v problémových zkušenostech.

Zjednodušeně řečeno: jde o podporu dovedného a nenásilné nalezení způsobů, jak zvládat nedovedné či méně dovedné. Jde o vyvažování, jde o to, aby dobrá vůle našla dobré uplatnění a nestal se z ní zdroj nepochopení a frustrací.

Základem pro článek byl příspěvek na konferenci „Dobrovolnící – obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci“, která proběhla 11. 4. 2017 v Městské nemocnici Ostrava.

Použitá literatura:

[1] Gendlin, Eugene T.: A Theory of Personality Change. In Worchel, P., Byrne, D. (eds): Personality Change. New York: John Wiley And Sons. 1964.

[2] Pošli to dál (Pay It Forward), rež.: Mimi Leder, předloha: Catherine Ryan Hyde.

[3] Rogers, C.R.: The necessary and sufficient conditions of therapeutic personality change. Journal of Consulting Psychology, 21, (2) s. 95-103. 1957.

[4] Rogers, C.R.: Carl Rogers on Encounter Groups. Michigan University: Harper and Row. 1970.

#všímavost #supervize #štědrost #laskavost #moudrost

Pošlete mi zprávu:

Soukromá psychologická praxe

Mgr. Tomáš Šobáň

Josefa Šavla 690/4

Ostrava Mariánské Hory a Hulváky

709 00

 

mobil: +420 604 465 272

e-mail: soban.tomas@gmail.com

  • Facebook Social Icon
  • LinkedIn Sociální Icon

© 2016 Tomáš Šobáň na platformě WIX.com